Roubené špýchary

V Rohově se dochovaly také roubené špýchary, č. p. 47 a 117 pocházejí z konce 18. a 19. století a jsou prohlášeny za kulturní památku.

Obecně o špýcharech
Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno- či vícepatrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů, ovoce, nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání.

Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síti, je označována jako špýcharový dům.

Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5-8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými a šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku, západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic), zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.

K obecnému rozšíření špýcharů došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z roku 1782 přikazující budovat obecní sýpky (tzv. kontribučenská sýpka). Příkladem může být josefínský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi (poč. 19. stol.), který měl fungovat jako první obilní záložna v Čechách.